K tomuto článku není třeba mnoha slov. Vyrazil jsem po práci trochu provětrat hlavu. Jenže po Praze většinou využívám jen cyklotrasu A2 a tak jsem tentokrát chtěl jet jinudy a vyzkoušet i jiné cesty. Bohužel až na vyjímky je Praha pro cyklisty „unfrendly“. V lepším případě červený pruh podél frekventované silnice, v horším chodník mezi panelákama, značení dost bídné, není problém se ztratit. Takže A2 resp. i A3 cyklotrasa je tak jediná použitelná.
Jak už u mě bývá zvykem, opět bych začal opět citátem. Je to takový můj malý koníček, takže něco z mého archivu:
NIC NENÍ TĚŽKÉ, umíme-li chtít. Ne jen tak trochu, ale důkladně,vytrvale, neústupně chtít. Vše, co kolem nás ztroskotává, umírá na největší nemoc naší doby, nedostatek nejtěžšího umění – umění chtít. Pamatujme si co chceme, to můžeme. <Tomáš Baťa>
Napadá vás někdy, že chceme spoustu věcí, ale o spoustu z nich nedokážeme bojovat, nedokážeme chtít? Hodně věcí v našem okolí je hlavně otázkou vůle a chuti pro to udělat něco „navíc“. Stejně jako se to píše v citátu výše. A stejně jako jeden čas mohl číst nejeden návštěvník u nás v práci: „Dokážete cokoli, zbývá uvěřit“ . Pravda, už sice věřím nějaký pátek v jednu poslední věc, která mi chybí ke štěstí, ale nepřestávám a pořád doufám, že se to jednou otočí. Také jsem si dříve ani ve snu nemyslel, že by se mi třeba podařilo nějak více zhubnout, změnit svoje uvažování na svět, změnit se z takového toho bulíka na něco jiného, najít si nové přátele, začít psát články, chodit plavat. A ono se toho většina podařila. Nebylo to samozřejmě zadarmo, ale výsledky stojí za to.
Musím říct, že kdybych nenašel tu energii a sílu některé změny v životě uskutečnit, tak bych asi teď byl nešťastnej, zamindrákovanej a nepříjemnej.
Ani si to neuvědomujeme, ale to co si v první chvíli myslíme, že to je katastrofa a něco hrozného, tak s odstupem času se jeví jako to nejlepší co nás v životě mohlo potkat. Ale na tohle si každý musíme přijít zvlášť. Někdy je i o špatných událostech vhodné uvažovat jinak. Můžeme to nazvat třeba příležitostí, nebo šancí, něco změnit, někam se posunout a zkusit ze sebe udělat lepšího člověla (teda aspoň trochu). Já každopádně nelituju, bez jednoho životního impulzu právě před těmi 3 lety bych nic z těch věcí asi jen tak nedokázal a hlavně bych asi nepotkal těch pár super lidí, co teď kolem sebe mám a kterých si vážím. Prostě bych k tomu ani neměl šanci.
A podobných životních impulzů zažijeme všichni mnoho. Některých si tolik nevšimneme, prostě jen potkáme pár nových lidí, kteří nás trochu ovlivní a změní. Na jiné impulzy dlouho nezapomeneme. Ale pokud se nebojíme změn, nebojíme se jít dál, tak většina takových impulzů nás někam posune.
Chvilku jsem hledal vhodný název tohoto článku, ale vzledem k tomu, že velkou jeho část jsem dal dohromady právě při přejezdu Jihlava-Praha a zpět, tak jsem se rozhodl pokračovat v cestovatelské sérii. Trochu mě k tomuto článku inspirovaly údálosti posledních dvou víkendů a znovuobjevená knížka mého oblíbeného autora. Snad si díky tomu i najdu pár chvil pro to, abych tu a tam něco přečetl. Knížky mají své kouzlo a umožní o věcech uvažovat i jinak, z jiného pohledu. Co zrovna čtete vy?
Osud někdy velmi prapodivně míchá karty, přivede nám do cesty lidi, se kterýma bysme se normálně ani nepotkali a to jen proto, abychom zjistili, že někoho takového ve svém okruhu známých a přátel mít nemůžeme a hlavně ani nechceme. Protože si u takových lidí říkáme, že vlastně nic nemáme společného, každý o životě uvažujeme jinak a máme jiné priority. A ještě vzhledem k jejich povahám (zvlášť v jednom případě) vznikají zbytečné třecí plochy nedorozumění. A takové byly poslední dva víkendy v mém případě. Tedy hlavně dva plesy, které jsem absolvoval a na které bych nejraději opět rychle zapomenul. Po prvním jsem si myslel, že už mě nic horšího potkat nemůže. To jsem ještě netušil, jak moc jsem se mýlil. Ale nechtěl bych zde nic rozebírat konkrétně, možná ona dotyčná toto číst bude, ale po tom, co předvedla mě její názor tak nějak už nezajímá.
Spíše mě v této souvislosti znovu napadl onen příměr, že každý náš život je vlastně jakýsi příběh, nějaká knížka. A jak lidi různě potkáváme, tak si jejich příběhy čteme a snažíme se jim porozumět. V někom najdeme vzešenou knihu, plnou mouder, která nás může obohatit, v někom klidně jen jednoduchou a prostou knížečku, která je ale upřímná a nic se nehraje. Lidé, resp. knihy jsou různé, najdeme je na různých místech a mají pro nás v různý čas různou hodnotu.
Na světě žije zhruba 6miliard lidí, a každý z nich věří, že jeho život by vydal alespoň na jeden příběh. Kdyby se však vyskytl spisovatel tak posedlý, že by těch 6 miliard příběhů zachytil a pak z nich vyškrtal vše spolčeného, kolik by asi zbylo? Z každého osudu sotva jedna věta, okamžik, neopakovatelný zážitek, úzkosti nebo setkání, chvíle zření anebo bolesti.
Každý náš příběh, každý náš život je něčím jedinečný. Spoustu stránek máme popsanou podobnými kapitolami, žijeme, dýcháme a bojujeme o to své místo pod sluncem. Část knihy sdílíme s jiným příběhem, protože máme své kamarády a známé kolem sebe, kdy jim část života věnujeme a oni na oplátku totéž věnují nám. A stejně jak bylo napsáno výše, pak se v té nepřeberné směsi stránek, odstavců a kapitol objěví třeba jen jedna jediná věta, uskupení několika slov nebo jen pár slabik. A toto, to nepatrné skoro nic, to jsme my. To je náš příběh, náš osud, který je jedinečný. Toto nám nikdo nevezme. Možná to jsou vzpomínky na to, co jsme četli, viděli, sami někde zažili, nebo to jsou naše myšlenky, úvahy. Kdo ví. Každý si pod tím může představit něco jiného.
A komu těch pár slov dovolíme přečíst, ten nás doopravdy pozná. Volíme pečlivě, koho necháme si náši knihu života přečíst? Každý vyprávíme svůj vlastní příběh, znát někoho znamená znát jeho příběh.
Člověk se cizího života nezmocní, a i kdyby to svedl, stejně nový příběh nezíská. Příběhy si nikdo jen tak nevezme.
Napadají mě otázky. Čteme ty správné příběhy ve svém okolí? Vybíráme si dobré knihy? Nebo sáhneme po „braku“ na který jsme na internetu náhodně slyšeli trochu ucházející recenze? A čteme dál, ikdyž víme, že ta kniha nemá žádný děj a vlastně jí čteme jen proto, že není co zrovna číst jíného? Jak tak přemýšlím, tak něco podobného se stalo mě. Zkusil jsem hledat nové příběhy, které bych mohl sdílet. A za zdánlivě pěkným obalem se skrýval pouze prázdný obsah, nic co by dokázalo zaujmout. Ale tak co, dva zkažené víkendy a dva zkažené plesy, stanou se horší věci, nebo ne? A než příště se podobně spálit, tak opravdu je lepší vyrazit někam jen tak sednout, sepsat pár vět o tom všem a víc to už asi neřešit. Vždyť v oceánu je plno jiných ryb, teda vlastně v knihovně nalezneme spoustu jiných knížek. Jen mít trochu toho štěstí, vůle a víry. A pár super knížek na čtení s sebou.
Část člénku inspirována dílem I. Klimy - Laska & smeti
Někteří neurotici vykazují jiskřivou živost a falešnou spontaneitu. Snadno se nadchnou nebo se nechají odradit, snadno podléhají lásce nebo hněvu. Tyto city však nepřicházejí z hloubky. Nejsou uvnitř těchto lidí. Tito lidé žijí ve světě své vlastní fantazie a povrchně reagují na cokoli, co zaujme jejich fantazii nebo zraní jejich pýchu. V popředí je často potřeba dělat dojem na lidi. Odcizení od já jim umožňuje měnit svou osobnost podle požadavků situace. Jako chameleon hrají tito lidé v životě stále (aniž by o tom věděli) nějakou roli a stejně jako dobří herci produkují city, které se k roli hodí. Mohou tak působit autentickým dojmem, ať už ztělesňují světáka, člověka seriózně se zajímajícího o hudbu nebo politiku nebo nápomocného přítele. Je to zavádějící i pro analytika, protože při analýze tito lidé hrají roli pacientů dychtících se o sobě něco dozvědět a změnit se. Problém, se kterým se v tomto případě musíme vyrovnat, je lehkost, s jakou vplouvají do role a mění ji za jinou – stejně jako lze vklouznout do šatů a pak se převléci.
Citováno z: Karen Horney: Neuróza a lidský růst (http://cituji.met.cz/jako-chameleon)
Někdy se sám sebe ptám. Co mě k tomu vede, že se rozhodnu něco začít psát. Co to vlastně dělám, když píšu nějakou povídku, úvahu nebo postřehy ze života. Jako kdybych někde na ulici našel pecku a dělal kolem ní třešeň, nebo švestku, podle toho co jsem našel. Snažím se vytvářet něco, co popisuje to, co se děje okolo, jak se chovají lidi nebo já sám? Nebo jen tak skládám slova a věty do větších celků tak jak mi přijdou pod ruku a nechám je pak volně plynout po internetu?
Na začátku bývá nějaký texty, který jsem někde četl, nebo myšlenka, která mě v tu chvíli napadne a přijde mi dobrá pro rozepsání. A pokud mám dost energie, času, chuti to rozepsat a ještě k tomu zrovna nejsem línej, tak začnu skládat větu k větě, a netrpělivě sleduju, co z toho nakonec vznikne. Někdy dám dohromady pár odstavců, někam si to uložím a druhý den se k tomu vrátím. Většinou pak část věcí změním, upravím a pokračuju dál. No a každý jednotlivý výsledek tohoto snažení najdete zde, zde na těchto stránkách.
Každopádně jedním z důvodů, proč tyto stránky existují a na které se teď laskavý čtenář dívá skrze svůj prohlížeč, je to, že jsem chtěl mít prostor, svůj vlastní prostor, kde obsah si utvářím sám a tento obsah mě bude charakterizovat. Rozhodně nečekám nějaké veliké zástupy čtenářů. Spíš doufám, že díky tomu všemu tady se najde pár lidí, co uvažují stejně, baví je psát, a nebo alespoň rádi čtou a uvažují. A pokud čtete tyto řádky, tak můžu jen doufat, že jedním z těch lidí jste právě vy.
Někdo by se mohl zeptat, proč nevyužívám např. sociální sítě, FB, Twitter, G+ apod. Tam bych měl svůj okruh čtenářů jistý, prostě „plácnout“ to na zeď a on si to někdo přečte. Ale to je to co jsem nechtěl. Někomu něco nutit. Už takhle to tam je přeplácané různýma blbinama, testama, gamesama, reklamama apod. Takhle je to dostupné pro všechny ( a vlastně na FB je všechno také veřejné, nebo bysme s tím aspoň měli počítat) a je to tu pro ty co chtějí a mají náladu si něco přečíst, pro ty, kteří si na mě udělají čas.
Tyto stránky fungují rok a půl. Na začátku (bylo to někdy v srpnu 2010) stál nápad. Nápad na vlastní doménu, abych nemusel hledat něco zadarmo, s reklamou na každé stránce, která by vše vytvořené jen hyzdila. Jakmile byla doména, tak nějaký prostor. Dřív jsem dělal asi chybu, že jsem si zkoušel celé stránky udělat sám, včetně pokusu o jednoduchý CMS. Ne že by to nešlo, ale pokaždý jsem si to tak nějak vypiplal až do stavu, kdy se mi to nějak líbilo, ale pak nějak už jsem nenašel čas a chuť cokoli tvořit. Proto jsem se rozhodl tentokrát, že to udělám jinak. Použiji něco hotového, co funguje, je ověřené a stačí jen nahrát a o detaily se starat nebudu, protože důležitý je obsah. Inu stalo se, s jakým úspěchem to nechám posoudit jiné, ale články mi tu přibývají, většina moje vlastní, tu a tam něco převzatého. Když mám chuť, píšu z autobusu (jako právě teď), nebo z čajovny a nebo mě něco napadne jen tak při toulkách Prahou a pak poslouží Android. A pak prostě stačí o něčem přemýšlet, v duchu dát dohromady pár vět, a v zápětí už palce na klávesnici G1 dávají dohromady něco nového. Takto vzniklé články lehce poznáte – nemají totiž diakritiku.
Závěrem bych ještě chtěl poděkovat všem kteří to dočetli až sem. Chodím si sem odpočinout, pročtu si pár oblíbených jiných blogů, kde třeba načerpám inspiraci. A pokud i vy zde svojí inspiraci naleznete a třeba se sem budete vracet pravidelně, tak mi to udělá radost.
P.S.: Velké dík Andrejce za souhlas s použitím jejích fotek z http://anddies.rajce.idnes.cz/
Neni to tak davno, co v jihlavskem alternativnim divadle Diod davali zajimave predstaveni o potulnem stinovem herci, cestujiciho po ruznych mistech. Byl to opravdu krasne pojednany pribeh, hlavne perfektne zpracovany, u vsech patrna gymnasticka priprava, naprosta uchvatna hudba svetelne efekty. Ve vyctu vsech pozitiv bych jiste mohl pokracovat dlouho, ale ono samotne predstaveni, ac bylo jedno z nejlepsich, co jsem v posledni dobe videl, neni duvodem tohoto textu (ikdyz bych nekdy samostatnou recenzi mohl taky napsat).
www.diod.cz
Co me ale zaujalo, bylo zajimave propojeni s predchozimi a hlavne rychle nasledujicimi udalostmi. Proste nekdy prijdou chvile, laskavy ctenar jiste podobne take zazil, kdy s odstupem casu zjistime, ze neco podobneho, co jsme pred okamzikem videli na platne nebo shledli na jevisti, vlastne sami prozivame. A ted to nebylo jinak.Nebudu unavovat zbytecnymy detaily. Jen mozna takto. Clovek zaziva relativne krasne obdobi. Vanoce, oslava Noveho roku s partou fajn lidi, svatky zprijemnene nekolika koncerty, filmovy klub, jazz. (Prvni cast predstaveni, hlavni hrdinna Zeppo chodi po svete s kufrem plnym loutek a vypravuje pribeh,) . Pak najednou se nekdo z okoli se zachova tak, jak bychom to necekali. Teda ono se to mozna od nekterych dalo cekat, ale i tak to zamrzelo, od kamaradu nefer jednani zamrzi vzdy (duch/vestkyne hlavnimu hrdinovi predstaveni odhaluje budoucnost, Zeppo zaziva nezdary, pochyby, v novém městě stínoherce neprijmou dobre).
A stejne jako jako v predstaveni, tak i my se musime s touto skutecnosti vyrovnat.Jiste, muzeme se upnout, ze se nekdo, koho jsme povazovali za kamarada, zmeni, zacne chovat jinak. Ale v tomle pripade je pravdepodobnejsi, ze budeme hazet hrach na zed a on se chyti. Mozna uz jsem to zminoval ale opet se potvrzuje, ze nas zivot je prilis kratky na to, abychom pili spatne vino se spatnymi lidmi na spatnem miste. Takze nezbyva nez jit dal. Vyrazit treba na jazz, jako ja zrovna ted kdyz tento text pisu z androida, nebo koncert, divadlo, proste cokoli, jen nesedet doma a nepremyslet. Nepremyslet, proc to tak je, nikdo se nemuze zavdecit vsem a na nazoru nekterych lidi nam uz nemuze zalezet. Zivot kazdeho z nas umoznuje si zvolit okruh lidi, s kym ho budeme sdilet. A nyni proste prisel cas si uvedomit, ze „tudy ne“ pratele.
Můj svět jsou míle nekonečné cesty, která zanechává stopy nesplněných snů.
(Chris Rea, The Blue Café)
A jako v nasem divadelnim pribehu, kdy hlavnimu hrdinovi Zeppovi vestkyne predpovi budoucnost , ve ktere se jeho sny naplni, a kdy potka lidi stejneho smysleni a muze tak zalozit stinove divadlo a byt stastny, tak i v realnem zivote je dulezite verit. Verit v to, ze ty spravne lidi kolem sebe mame, nebo budeme mit.
V mem archivu zajimavych citatu jsem objevil:
Každý vyprávíme ostatním své příběhy. Příběhy nás utvářejí. Znát někoho znamená znát jeho příběh.
A ted je cas na otazku? Chcete svuj omezeny cas plytvat na cteni pribehu, ktere nemaji zadnou hloubku, ktere jsou napsane jen tak narychlo a blizi se spise svou urovni dnesnimu bulvaru? Nebo si date tu praci a v nejzapadlejsim koute nejakeho zapadleho knihkupectvi objevite knizku, jejiz cteni nam neco da a obohati? Bulvar sezenete u kazde trafiky, pokud se s nim tedy spokojíte.
Sunu se jak toulavej kocour nocni Prahou .
Pamatuju si jen, odkud jsem sel, ale nevim uz kam.
Myslenky, uvahy honi se mi hlavou,
Lide me mijeji, vsak ja jim to nevycitam.
Tramvaje, auta, svetla pasazi,
Dvojka cervenyho na me dorazi.
Snazim si myslenky pochytat jak jarni motyly,
Vsak z klubu pujdu pryc za chvili.
Myslenky uvahy, kdo mi to veri,
V par slovech zapsat jde opravdu stezi.
Tohle je naprd,basnik ja nejsem,
Tenhle muj vytvor, to je snad zlej sen.
Loucim se vazeni, mejte me diky,
Jdu radsi k tamanum pocitat fiky.
To mi jde prece jen o trochu lepe,
S basni ja zkusim to zas nekdy v lete.
Je to tak, ukladam, zaviram mobil,
Palacky nikdy by ze me urcite nebyl.
..
Příčinou krize je morální bída. Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek.
V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku.
Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání.
Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry, technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji však překonat nelze, důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem.
Tomáš Baťa 1932
Život ….. co si pod tim kazdy z nas predstavuje? Prozivame ho, nebo se ho jen snazime prezit? Jdeme radeji jednoduchou cestou, kterou uz pred nami kazdy proslapal, nebo vyrazime jinudy a zanechame stopu?
Zakázal bych úterní rána. Noční sovy brzo ráno jsou opravdu nepoužitelné. No nic, nedá se svítit, je třeba vyrazit ku Praze. Po necelých čtyřech hodinách spánku jsem zapadl do vyhřátého autobusu jak partyzán do krytu. Ale ani v tomhle stavu se mi nepodaří zabrat. Buď někdo hlasitě telefonuje, nebo mi někdo nabízí sluchátka či noviny. Oproti mým zvyklostem jsem si ale dnes dopřál Espresso macchiato, kdy jemná chuť pravé arabské kávy podtržená čerstvě napěněným mlékem a třtinovým cukrem mě postavila na nohy. … 
No tak ne, kecám, bylo to práškové kafe do kelímku od stewardky, ale mozek ajťáka potřebuje někdy mnoho kofeinu a neptá se, kdes ho získal, budu-li parafrázovat Šimka a Grossmanna. Aspoń že jsem si včera zlepšil náladu kinem, ve filmovém klubu dávali Valčík s Bašírem, jeden z mála filmů, kde vysoké hodnocení na ČSFD opravdu odpovídá.
Někde jsem četl, že osud má mnoho možností, jak nás drtit, odmítáním našich přání a nebo jejich plněním. Vím, může to znít divně, může s tím polemizovat, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak jediné, co se s tím dá dělat. Člověm může mít mnoho přání, některá menší si může plnit sám, dělat si radost třeba divadlem, kulturou obecně, knížkama, novýma věcma. Pak jsou ale přání, které si opravdu může jen přát. Může jim jít trochu naproti, ale ikdyž bude chtít sebevíc, nezbývá nic jiného než čekat a čekat. A pak najednou to přijde, někdo se objeví. No ale problém je ten, že ten „někdo“ není ten „někdo“ koho jsme chtěli. Já vím, zde by byla na místě spekulace, zda nejsme příliš vybíraví, ale tady jde o něco jiného. Prostě to nejde, necítíme to a spíš nám to zkazí náladu. Nechceme nikomu ubližovat, spoustu věcí si uvědomíme. Hlavně asi to, že než využít téhle příležitosti, tak raději ještě chvíli budeme čekat.
No a už se pomalu na obzoru rýsují první stavby našeho hlavního města, Nebude to dlouho trvat a budu opět na Florenci, vyrazím voňavým metrem vstříc práci budovat lepší kapitalismus. Takže už jen uložit, odeslat, zavřít noťas a v klidu se kochat ucpanou magistrálou. Tak zase příště tady
